Děti pořád prudí, že chcou jít na hřiště. (Takový to hřiště s houpačkama, skluzavkou a kolotočem) A já to prostě nesnáším - sedím tam jak trubka a oni se hodinu houpou na houpačce - tak to mohly doma, že....a já mohla být na zahradě. Tak jim říkáme - běžte sami. A ony teda šly. Moc je to baví, ta odpovědnost. Musí se sami postarat, krása. Můžou se houpat a nikdo je neprudí, že už půjdeme domů. Jsou tam dvakrát denně.
Nejdřív jsem lehce trnula - co by kdyby. Ale život je dobrý a ony mají naši důvěru. Teď už nám to přijde normální, poprvé je to vždycky nejhorší. Jsou už táák velcí.
A má to ještě jednu výhodu - Klárka se učí hodiny. Bohužel doma i na kostele jsou římské číslice, ale i tak si vždycky nechá ukázat, jak budou ručičky na hodinách až budou muset jít domů, a kupodivu to funguje. A jsme zase u toho - pokud něco potřebujeme umět, tak se to prostě naučíme...ne proto, že jsem teď v první třídě a je říjen a je to v osnovách, ale prostě proto, že potřebuju vědět, kolik je hodin abych nezmeškala oběd.
mám radost, že jsi se opět pustila do psaní, moc ráda si to tady čtu a tak držím palce, aby Ti to pěkně psalo a těším se na to. Máma :)
OdpovědětVymazat