Vesmírné broskve

Už asi 14 dní chodíme a jezdíme kolem plotu, za nímž roste nádherná obsypaná broskvoň (zahrada patří kamarádčině tchýni). Pokaždé když jsme se na ty červenající se broskvičky podívali, sbíhali se nám chutě a z legrace jsme si představovali, jak vnoci přelezeme plot, trháme, trháme a pak mlsáme a mlsáme. Protože jsme slušně vychovaní, k ničemu takovému nedošlo, dokonce jsem ani nesebrala odvahu abych si kamarádce o pár broskví řekla. No schválně, broskve - to je přece zahradníkův skvost, nejlepší ovoce - prostě nedám!

Kamarádka tady byla předevčírem. A prý děsná pruda, protože co jako s těma blbýma broskvema budou asi tak dělat, ona broskve nesnáší a tchýni jich stačí pár do misky. No tak jsme se nesměle přihlásili.....a nebudu to dále napínat - tři čtvrtiny úrody už máme v břichu nebo jako skvělou broskvovou marmeládu ve sklepě.  Což samo o sobě je samozřejmě skvělé. Ale to nejdůležitější, ta celá pointa, nám došla až včera večer u ohýnku: Stačí jen chtít.......I když se věci můžou zdát na první pohled absolutně nemožné, je to vždycky jen jeden úhel pohledu, jen to, jak to vidíme my sami...Je to tak jednoduché - jen chtít. A věci se ze dne na den mění. Vesmír je filuta, takže díky, došlo nám to!