Odpolední procházka je u nás velký dobrodrůžo. Zatímco Klárka se už od rána vyptává, kdy konečně půjdeme ven, Miku je doma nadmíru spokojen a když přijde doba oblékání, ztropí velkolepou scénu, že on teda nikam nejde a chce být doma. Po větším nebo menším boji, se nakonec většinou ven dostaneme v plném počtu. Ale tím to nekončí. Klárka běží 50 metrů přede mnou, vymete každou sněhovou hromadu, noruje, válí se, dělá koule a andělíčky ve sněhu, prostě se náramně baví.....Miku se doslova šourá 50 metrů za mnou a celou cestu vydává zvuky utrpení. A já? Na jednu stranu volám "počkej na nás" a na druhou "pohni". Jsem zvědavá copak nám připraví ten třetí, zatím s ním není problém, líbí se mu doma i venku, aspoň myslím.
Žádné komentáře:
Okomentovat