Zkušeným okem kozí gynekoložky jsem zhodnotila, že je vhodná doba zajet s naší milou Paní radovou za ženichem. Poštěstilo se nám, kozel bydlí téměř za humny a tak jsme si se sympatickým panem majitelem domluvili oplodňovací schůzku. Když jsem ráno vstala a koukla koze na ta, pro tento účel, důležitá místa, po říji nebylo ani památky. Dostavila se lehká deprese (moje, nikoliv kozy), ale nakonec jsem si řekla, že pojedeme, třeba až koza uvidí statného kozla budou se dít zázraky.
Když jsme dojeli na místo, pan majitel koukl na kozu, dostal lehký záchvat smíchu a řekl něco ve smyslu "kde nic není, ani smrt nebere", ale když už jsme prý tady, tak je alespoň seznámíme. Koza vypadala nadšeně a kozel (jestli se ten obr vůbec dal nazývat kozlem) natěšeně mečel (no mně to spíš připomínalo tajemné zvuky ze záhrobí). Přesto, že mu naše koza sahala snad jen po kolena, naprosto zkušeně vykonal to, co jsme od něj očekávali, k velkému překvapení mě i pana majitele. Trefa! A kdyby něco, můžeme reklamovat do té doby, než se dílo zadaří. Takže pokud dobře počítám, můžeme se v dubnu těšit na kůzlátko, no spíš kůzle, vlastně by mohlo být stejně velké jako naše koza, když tak přemýšlím nad rozměry tatínka. (Né, žádné strachy, prý to bude v pohodě).
Kdyby mi někdo řekl, že tohle v životě zažiju, tak bych mu nevěřila.
A to je on!
