Příroda vítězí

Za ty roky, co bydlíme tady, jsme se stali profesionálními znalci myší. Zjistili jsme o nich spoustu zajímavých věcí, například že nová betonová podlaha pro ně není žádný problém (jen noc dvě usilovné práce), že nejlepší místo na rozmnožování je za sporákem, lezení po tyčce na závěsy je zábavná věc nebo že pozorovat    

kuchyň z ledničky, přesto že je plná lidí, je děsná zábava.

Taky jsme vyzkoušeli hodně humánních i nehumánních metod, jak se jich zbavit. Např. odporně nehygienické, ale celkem účinné klasické pastičky, celkem hygienické, zato neúčinné plastové pastičky (ne že by se myš nechytila, ale pastička ji nezabila hned, takže rekord je asi 5 hodin tance v pastičce ve skříni - chudinka myš), když nám myši v noci běhaly a pištěly v ložnici, brali jsme si tam psy,kterým to ale k naší smůle vůbec nevadilo, taky jsme zkoušeli jim domluvit, nebo je nosit před dům (to když nám jedna uvízla v pytli s granulemi), no a pak tu byly ještě metody, ty nehumánní, které tady nemůžu ani rozebírat. Už jsme si tak nějak zvykli, že jak začne zima, bude veselo. 

Letos jsme si potvrdili, že jediným snesitelným a účinným řešením je kočka. Přestože se náš kocour jeví jako děsně rozmazlený a líný živočich, zatím jsme doma nepotkali jedinou myš. Alespoň v kuchyni a ložnici. Vrchol mého "bezmyšího" štěstí nastal dnes, když jsem načapala kocoura u botníku jak se cpe, a při bližším ohledání jsem uviděla, jak mu z tlamy vykukují myší nožičky. Sláva a třikrát hurá.